Ó Nedošíne, Nedošíne, sláva tvá pominula!
(Alois Jirásek, Filosofská historie)
Teď, kdy vypravuji o dobách minulých, živěji vzpomínám na bývalou krásu tvou a na bujný, veselý život v chladných stínech tvých! Jak mnohý košatý velikán klesl od těch dob pod nelítostnou, sprostému užitku sloužící sekerou! Prořidlo stromoví tvé, oněměly stinné, tmavozelené kobky tvé. Ty tam jsou pavilonky, eremitáže, zmizela letní síň, kde se veselé, hájem rozléhající se hudby jará mládež tanci oddávala.
Ještě dnes, ty prořidlý, opuštěný háji, lichotivě zveš ve stíny své, kde libý odpočinek, kde tak milo se zamysliti a zadumati!
Ale tenkrát, za doby, o které vypravuji, tenkrát kvetla ještě sláva háje Nedošína.
Měl jsem rád společnost, než často jsem také chodil sám a sám do zámeckého parku a do Nedošínského háje. Již tenkrát jeho sláva pominula. Zmizely už pavilónky a letní, taneční síň nahoře v háji; z gloriettů zůstal jen prostinký se slaměnou stříškou, jemuž se říkalo "u kohouta", pro plechového kohouta nad střechou. Ale přece zas vypadal Nedošín jinak, půvabněji, nežli dnešního dne. Tenkrát bylo na něm, obecně přístupném, ještě znáti krásnější jeho minulost.
Vzpomínám na Košíř, rozlehlý nedošínský rybník, jenž tiše se leskl pod jeho stíny, až pod koruny starých jeho stromů; a vzpomínám na vedlejší cestu, vedoucí kaštanovou alejí kolem rybníku. Za ní háj na výšině, s níž se probělával polopustý "Štít", hřebčinec, založený r. 1719 hrabětem z Tautmannsdorfu. Háj na výšině, háj po ní svahem dolů, háj na jejím úpatí a zbytky starých dubů na sešlé hrázi. Tu v úpatí pod klenbou javorů a buků s pozadím hustě zarostlého svahu stálo za mých časů přízemní stavení empirového rázu s bílými, kulatými sloupy v popředí u přízemní verandy.
Kdysi byly lázně v tom příbytku šindelové střechy, vystavěném za hraběte Jiřího z Valdštejna; za mé doby bydlil tam myslivec. Před tím osamělým stavením nevelký trávník, vroubený starými stromy; na něm a pod jejich šumnou klenbou tábořily letního času výletní společnosti.
Dál, stranou toho domku při kraji háje kaplička sv. Antonína nad pramenem křišťálové vody, vestavěná r. 1810 do svahu na způsob jeskyně. Samota její oživla jednou do roka o pouti svatoantonínské poutníky z města i ze vsí.
Mile chodilo se Nedošínským hájem toho prvního podzimu pod hustým stromovím jako vyzlaceným, mezi houštěmi zbarvených křovin, kdy pestré listí tiše pršelo a pokrývalo malebným, šustivým kobercem vybledlý trávník, půdu svahu i stezky. Ticho tu, samota. V ní, v poetické náladě starého háje utíkala mysl v sny a živěji pracovala obrazotvornost.
A zpáteční cesty zase tou osamělou alejí kaštanovou, kdy zlatě zahnědlé její tóny temněly v podzimním soumraku! V něm hasl lesk rybníku, a černou, splývavou silhouettou vyvstával za vodou Nedošínský háj. V polích tu tam rděl se temnem osamělý oheň. Listí šustělo pod nohama, dech jeho ostřeji zaváněl u vlhku plíživé, lehké páry, kterou se černala dál u silnice skupiny vysokých, košatých líp nad sochou sv. Václava před osamělým Pernštejnským dvorem.
(Alois Jirásek, Z mých pamětí, II.)
Zdeněk Wirth
Nedošínský háj
Krajina kolem Nedošína, všeobecně známá svým hájem, který nalezl v Al. Jiráskovi kronikáři i básníka, má kulturní minulost značně straší. Ve středověké osadě vznikl, pravděpodobně na místě zemanského dvora, renesanční panský dvůr Pernštejn, posledně přestavěný v roce 1757, a na návrší nedaleko panské obory Vrátičky zbudované kolem 1720 veliký hřebčinec. Dal jej vystavěti Fr. Václav hrabě Trautmansdorf, nejvyšší podkoní císařův, pro chov ušlechtilých koní kladrubského plemene. I v nynějším zpustlém stavu můžeme si vyvolati jeho původní podobu, Měl obdélný, centrálně řešený půdorys a stáje i obydlí strážců koní byly rozloženy pravidelně na obvodě dvora, do něhož vedly na středech brány, obstavené pískovcovými pilíři s pyramidami na vrcholu. Všechny budovy byly přízemní, kryté malbami nebo mansardami a všechny prostory byly sklenuty. Hřebčinec vyhořel, když po odchodu rodiny Valdštejnů z Litomyšle 1856 ztratil význam, a jen malá jeho část se udržela jako obydlí hajného.
Zatím však nedaleko vyrůstalo od konce XVIII. století vedle odumírající záliby barokního šlechtice dílo nové doby a nového pojetí. Změněný poměr k přírodě, vyjádřený odklonem od tuze stylisované architektonické zahrady nejdříve v Anglii a postupně pak v celé ostatní Evropě, ovládl i v Čechách. Kultura anglického parku jako poslední projev feudální zahrady dostává tu však i novou sociální funkci. Jako v Praze otvírají stavové bývalou královskou oboru v Bubenči a hrabě J.E. Canal zahradu Kanálku za Koňskou branou veřejné návštěvě, zřizuje hrabě Jiří Valdštejn v oboře Vrátičce veřejný park. V souhlase s dobovou náladou literární a výtvarnou má nedošínský háj ráz sentimentálního romantismu, příznačný pro začátek vývoje přírodního parku, ale přitom i barokní prostotu měšťanského komfortu v kombinaci motivů čisté užitkových se zdrobnělinami monumentální antické architektury. Pro první polovici XIX. století vzniklo tu typické prostředí výletního místa městské společnosti litomyšlské.
Začátek úpravy háje znamená přestavbu sešlé kapličky sv. Antonína nad pramenem v roce 1809 a háj se pak naplňuje v první čtvrti XIX. století po obou stranách široké cesty, od vesnice ke stráni pod hřebčínem vedoucí, stavbami z kamene i dřeva, z nichž většina postupně zašla pro nezájem nového majitele panství, knížete Thurn-Taxise. Sféru užitkovou tu zastupovaly lázně, restaurace s dřevěnou verandou, otevřená taneční síň, skrytá pergolou, romantickou náplň tvořilo několik chrámků, allegorie lásky, přátelství mlčení. Snad i nezbytná eremitáž tu někde stávala, vzbuzujíc ve výletnících příjemnou nostalgii. A bylo-li pro empirového měšťáka cesta do Nedošína daleká, zpříjemnovala ji aspoň kaštanová alej kolem rybníka Košíře vysázená.
Sláva i obliba Nedošínského háje přetrvala sice až do dnešní doby jeho pozvolné chátrání, ale výletníci nalezli si později i jiné směry svých poutí ve vzdálenějším okolí města. Za to nabyl háj v nové době významu i po jiné stránce a zastupitelstvo osady Litomyšle dalo tomu výraz dne 3. dubna 1940, kdy prohlásilo háj za botanickou a ptačí rezervaci. Tak stalo se empirové výletní místo přírodní památkou, jejíž význam přesahuje svou vědeckou cenou bývalý místní zájem.